Miluji zasněžené kopce na Vysočině, idylické večery, kdy se sněhové vločky ladně snášejí k zemi a postupně zakrývají špinavé silnice a pochmurně zešedlé trávníky. Všude zavládne neuvěřitelné ticho a klid. Děti najednou nemají potřebu se neustále dotazovat, jestli si mohou pustit počítač. Prakticky je vidím až za tmy, kdy se vracejí jako sněhuláci s radostným úsměvem a rudými tvářemi.Můj muž to ovšem vidí ze zcela jiného úhlu. „No podívej se na to, pořád sněží! Ráno budu muset vstávat o hodinu dřív, abych to stihl odházet. Zase máme službu! To mi snad dělají naschvál! A hrablo na sníh je bůhvíkde... “
